Austrálsky pes dingo (Canis lupus dingo) je pravdepodobne najstarším psím plemenom na svete. Vyplýva to z medzinárodnej štúdie zameranej na genetickú príbuznosť vlkov a domácich psov. Dingo je považovaný za jedno z najstarších psovitých plemien, ktoré sa objavilo na austrálskom kontinente približne pred 4 000 až 5 000 rokmi. Najstaršie archeologické nálezy kostrových pozostatkov pochádzajú z doby pred viac ako 3 000 rokmi. Dingo sa považuje za jedinečnú divokú psovitú šelmu a jeho pôvod je pravdepodobne spojený s príchodom prvých ľudí na austrálsky kontinent.
Vedci porovnali genetické vzorky viac ako 900 psov z 85 plemien vrátane dingov s DNA vzorkami divých vlkov (Canis lupus) zo Severnej Ameriky, Európy, východnej Ázie a Blízkeho východu. Zistili, že dingo a jeho blízky príbuzný, divý pes druhu Canis lupus hallstromi žijúci na Novej Guiney, sú geneticky príbuznejší vlkom než ktorékoľvek moderné psie plemeno. Tento objav podľa austrálskych vedcov z University of New South Wales, ktorí sa na štúdii taktiež podieľali, prispeje k ochrane voľne žijúcich dingov a ich prirodzeného prostredia.
Pes dingo sa dostal do Austrálie z Indonézie spolu s ľuďmi pred približne 5000 rokmi. Neskôr však zdivočel a stal sa z neho najväčší a vrcholový suchozemský predátor Austrálie. Psi jsou obecně považováni za první domestikovaná zvířata. Ich předkem je vlk. Podle antropologů se však stále diskutuje o tom, jak do tohoto vývoje zapadá australský dingo. Z evolučního hlediska umožňují dingové nahlédnout na to, co odstartovalo proces domestikace. Domorodí Australané chápou, že mezi dingy a klasickými psy je velký rozdíl. Dingo podle nich není pes, ale prostě dingo. Vědci provedli mnoho genetických a behaviorálních prací na vlcích, psech a australských dingo. Psi dingo se ocitli někde uprostřed.
História a Taxonómia
Dingo pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 5000 lety. Zde žil v izolaci, kterou narušil až příchod Evropanů. Mimo Austrálii, kde je dingo největší a jedinou nezavlečenou suchozemskou šelmou, byl prokázán výskyt dingů v Thajsku a na Sulawesi. Jako místa výskytu bývají uváděny i Kambodža, Čína, Indie, Indonésie mimo Sulawesi, Laos, Malajsie, Barma, Papua Nová Guinea, Filipíny a Vietnam, existence populací v těchto oblastech je však nejistá.
Nemecký zoológ Friedrich Mayer popísal dinga už v roku 1793, nazýval ho Canis antarcticus a neskôr, v 20. storočí, bol Dingo klasifikovaný ako Canis familiaris dingo, čo znamená, že bol považovaný za poddruh domáceho psa. Taxonomie, která se používala po většinu 20. století, popisovala dinga jako Canis familiaris dingo. Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Studie z roku 2014 pak zvažuje dinga jako samostatný druh. Vychází z popisů typových exemplářů z 19. století a starších a prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné.
Domácí psi přišli na australský kontinent v roce 1788 s prvními 11 loděmi trestanců. Dingové zde byli již dříve, stejně jako australští domorodci, kteří přišli na kontinent asi před 65 000 lety. Velká část dnešních australských psů dingo má ve svých předcích psa domácího, ale podle fosilních důkazů se dingo do Austrálie dostal nejméně před 4 000 lety (je možné, že ještě dřív, ale žádné fosilie se zatím nenašly).
Antropoložka Pat Shipmanová o své analýze vlků, psů a dingů informovala ve zvláštním vydání časopisu Anatomical Record z ledna 2021.
Vzhľad a Fyzické Charakteristiky
Dingo má svalnaté a silne stavané telo. Samce sú, ako už to väčšinou býva, väčšie než fenky. Hmotnosť šelmy sa pohybuje medzi 12 až 22 kg. Mäkká a krátka srsť má najrôznejšiu farbu, niekedy je sfarbená do svetlo zlatistej, inokedy do tmavo hnedé až čierne. Najtypickejší sú ale dingovia sfarbený do zlatočervena. Čistokrevní jedinci mají na tlapách a ocase bílé chlupy. Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli.
Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835-1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg. Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813-1010 mm při vzorku 38 kusů). Thajští dingové jsou poněkud menší: hmotnost samců kolísá mezi 7 až 17 kg při délce 750 až 917 mm (21 kusů ve vzorku) a samic mezi 8 až 14 kg při délce 703 až 810 mm (16 kusů ve vzorku). Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm. Ocas měří 20 až 37 cm. Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg.
Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce. Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré. Ocas je dlouhý, hustě osrstěný.
Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva srsti je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak existují i výjimky, například černá nebo čistě bílá. Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením černá s pálením (black and tan) bývali v Austrálii poměrně běžní, v současné době jsou však vzácní, běžněji je lze potkat v Asii. Existují i bíle zbarvení dingové (nikoliv albíni).
Správanie a Životný Štýl
Dingo je plachý a samostatný, vyznačuje sa nočným spôsobom života a najaktívnejší je v čase súmraku alebo svitania. Hoci dokáže štekať, jeho štekot je krátky a zriedkavý, pripomína skôr vytie podobné vlkom. Pri strete s ľuďmi alebo pocite ohrozenia sa Dingo správa opatrne a často zvolí únik. Je to jeden z najvýraznejších spôsobov správania dingov.
Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu, například jedinci z Indie mohou být více aktivní ve dne než v noci. Přesto je jejich hlavním obdobím činnosti soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (zřejmě spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy).
Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství.
Dingové tvoří několikačlenné smečky, které si zaberou vlastní teritorium. Celou smečku vede alfa pár - samec a samice. Pokud se v teritoriu smečky objeví mladší samec a alfa samce porazí, přebírá jeho místo ve smečce a starý vůdce teritorium opustí. Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo divokých psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom rozsáhlém teritoriu s několika fenami. Velikost takové smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, běžně čítá jedna smečka tři až dvanáct jedinců. Nicméně, smečka není tak stmelená jako je tomu u vlků. Je běžné, že ji jedinec na několik dní opustí a později se znovu přidá. Ve smečce funguje hierarchická pyramida. Na vrchu je alfa pár, samec a samice, přičemž samec bývá obvykle dominantnější. Součástí smečky jsou i nová štěňata a běžně i vrh z předchozího roku.
Dingové jsou monogamní zvířata. Feny mohou mít štěňata jen jednou ročně, i v případě, že by u nich během roku nastal estrální cyklus dvakrát. Hárají běžně v období od ledna do července. Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, mají produkci spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června). V jihovýchodní Asii k páření dochází mezi srpnem a zářím. Během této doby samci pečlivě stráží své partnerky i teritoria. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci.
Strava a Lov
Součástí stravy je přes 170 různých druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Častou kořistí bývají některé druhy klokanů, vombati nebo australské druhy krys.
Součástí stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich potravy. Většina studií na téma strava dingů se týká pouze Austrálie, o potravě dingů v Thajsku nebo jinde máme jen málo informací. Obecně se tvrdí, že asijští dingové se živí více komenzálně, jejich strava se tedy skládá především z potravin a jídel běžně konzumovanými lidmi. Mimo to se živí i hmyzem a ještěrkami.
Při výzkumu australských dingů vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý (Macropus rufus), klokan bažinný (Wallabia bicolor), tur domácí (Bos primigenius f. taurus), krysa Rattus colletti, husovec strakatý (Anseranas semipalmata), kusu liščí (Trichosurus vulpecula), krysa Rattus villosissimus, klokan hbitý (Macropus agilis), králík divoký (Oryctolagus cuniculus) a vombat obecný (Vombatus ursinus). Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divočí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami. V centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často loví i ryby.
Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin.
Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem. Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami. Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustřeďují na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohou, dokud není buvol úplně vysílený nebo neschopen běhu. Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout. Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci.
Trávenie a Vzťah k Ľuďom
Většina domácích psů se vyvinula společně s lidmi. Když se lidé stali zemědělci, přešli na stravu obsahující velké množství škrobu, ať už z kukuřice, rýže, brambor nebo pšenice. Genom psů se změnil tak, aby umožnil trávení těchto škrobů. Ale psi dingo, stejně jako vlci, mají jen velmi málo genů pro trávení škrobů.
Schopnost navázat úzkou vazbu s člověkem je u psů dingo omezená. Domorodí Australané sice v minulosti kradli štěňata dingo z jejich nor a vychovávali je, ale tato štěňata v dospělosti obvykle opouštěla lidské domovy a odcházela se rozmnožovat a vychovávat své potomstvo. Domorodí Australané také nemanipulovali s chovem dingů, což je znakem domestikace.
Vzhledem podobní, povahou méněDingo a blízce příbuzní novoguinejští zpívající psi vypadají na první pohled jako psi. Geneticky i chováním se od psů liší. Nejsou schopní trávit škroby a také ve vztahu k lidem se podobají spíše vlkům.
Australské pohřební rituály odhalily novou kapitolu soužití člověka a zvířete. Divoký pes dingo byl naším nejlepším přítelům už před 3000 lety. Ale jako domácí mazlíček, nebo rovnou člen rodiny? Jednou z největších záhad dingů je jejich původ a příbuzenské vztahy. Podle některých výzkumů se jedná o samostatný druh divokého psa příbuzného spíš vlkům, odborně pojmenovaného Canis lupus dingo. Jiné genetické výzkumy naopak přinášejí důkazy o tom, že jde o zdivočelého domácího psa Canis familiaris dingo. Do Austrálie se dingové dostali pravděpodobně po pevninském mostě před nějakými 3 až 5 tisíci lety. V kultuře původních obyvatel Austrálie měli obrovský význam, což dokazují ústně tradované legendy i dochované skalní kresby. Až dosud ale vědci předpokládali, že žili s lidmi jen do určitého věku, když dospěli, vraceli se zpět do přírody. Jenže nedávné archeologické nálezy ukázaly, že lidé měli s dingy mnohem těsnější vztah. Prozradily to hroby z archeologického naleziště v jihovýchodní Austrálii. Příbuzní většinou své mrtvé ukládali na plošiny ve větvích stromů, a teprve když z nich zbyly jen kosti, ukrývali tyto pozůstatky do nějaké dutiny. Na těchto místech našli vědci vedle lidských kostí i kosti dingů, jejichž stáří určili na téměř 3000 let! Podle způsobu jejich uložení bylo patrné, že nešlo o zbytky hostiny, tito dingové byli pohřbeni se stejnými rituály jako lidské ostatky. Nálezy potvrdily, že v táborech nežila jen mláďata vybraná z doupat, kosti patřily psům nejrůznějšího věku včetně dospělých jedinců. Což znamenalo, že strávili mezi lidmi celý svůj život. A podle opotřebení zubů se živili stravou, kterou jim poskytovali lidé, byli tedy svým způsobem na lidech závislí. Přesto se vědci na jedné věci nemohou shodnout. Stále totiž není jasné, zda lze tyto dingy považovat za zdomácnělé, nebo jde jen o ochočené divoké psy, jakési domácí mazlíčky. Podle jedněch jde o první stadia domestikace. Jiní ale oponují, nedocházelo u nich k lidmi řízené selekci, tj. lidé nevybírali vhodné jedince pro rozmnožování tak, aby cíleným chovem posílili určitý znak.
Dingo jako domáca zvieratá: Hoci dingo fascinuje veľa ľudí, treba mať na pamäti, že sú to divoké zvieratá a nie sú vhodné na chovanie ako domáce zvieratá. Americký pes dingo, alebo pes Carolina, ktorý sa často zamieňa s austrálskym dingom, má bližšie k typickým domácim psom a možno ho chovať ako ľudského spoločníka.
5 Způsobů Jak Jednat s Lidmi Kteří Vás NERESPEKTUJÍ | Stoicismus
Zdravie a Ohrozenie
Dingovia jsou náchylní k podobným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých patogenů a parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv. Mezi nejvýznamnější mikrobiální a parazitární původce schopné snížit stav populace patří virus psinky, měchovec psí (Ancylostoma caninum) a vlasovec psí (Dirofilaria immitis). Dingové jsou důležitým rezervoárem vlasovců, kteří jsou přenášeni komáry na domácí psy. Figurují rovněž jako definitivní hostitelé kokcidie Neospora caninum, jež způsobuje potraty u skotu a volně žijících přežvýkavců.
Ve vztahu ke člověku má zásadní význam fakt, že dingo je jedním z hlavních hostitelů měchožila zhoubného (Echinococcus granulosus) v Austrálii. Infekce tasemnicí E. granulosus je pro psy dingo neškodná, u dobytka a u člověka však způsobuje nebezpečnou nemoc echinokokózu.
Dingové jsou náchylní k rovnakým chorobám ako klasickí psíkovia. Medzi hlavné príčiny úmrtí ale patrí predovšetkým dehydratácia, ktorá sa objavuje v období sucha, či vyhladovanie, pretože starí jedinci dinga sú často odháňaní od zdrojov potravy. Ďalej potom umierajú na následky uštipnutia hladom a na následky najrôznejších zranenia iné veľké lesnej zveri. Dožívajú sa väčšinou siedmich až ôsmich rokov veku.
V súčasnosti sa však často kríži s túlavými domácimi psami, čo ohrozuje jeho genetickú jedinečnosť. Dingo je dnes zaradený medzi zraniteľné druhy (Vulnerable), najmä kvôli kríženiu s domácimi psami.
Kvůli četným útokům dingů na hospodářská zvířata byla v některých oblastech a farmách zavedena různá ochranná opatření, která dingy mají odradit. Obzvláště farmáři často žádají o finanční náhrady za zardoušené ovce. Nejčastějším opatřením bývá věšení zabitých dingů na ploty, což má údajně hladové psy odpudit. Účinnost není prokázána. Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Mezi další opatření patří jedy. Stavba plotu, později známého jako Dingo Fence, začala i skončila v 80. letech 19. století. Stavba probíhala za finanční podpory vlády. Původním účelem bylo ochránění jihovýchodní části kontinentu od králičího moru, avšak plot svůj účel nesplnil a chátral. Počátkem 20. století však začal být opravován, aby sloužil jako ochrana před dingy.
Za útoky dingů na lidi pravděpodobně stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak. Dingové tak ztrácejí přirozenou ostražitost. Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů. Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy.
Ochrana a Status
Ochrana dingů se liší v každé spolkové zemi Austrálie. V Severním teritoriu je dingo chráněn, avšak v případě ohrožení člověka či dobytka je možné jej beztrestně zabít. Naopak v Západní Austrálii není dingo nijak chráněn a jako domácí mazlíčci mohou být tato zvířata držena pouze za určitých podmínek. Pro lov dingů v chráněných oblastech si lidé musí obstarat povolení.
V Jižní Austrálii se dingové a jejich kříženci dělí na dvě skupiny: ty za oplocením Dingo Fence a ty v něm. Dingové uvnitř oplocené oblasti jsou považováni za škůdce a chovat je mohou pouze autorizované zoologické zahrady a přírodní parky. Vně plotu nejsou sice dingové chráněni, avšak návnady a pasti na ně jsou zakázané. Také v Queenslandu jsou dingové a kříženci bráni jako škůdci. Každý zemědělec je povinen snižovat počty dingů na svých pozemcích.
V Novém Jižním Walesu jsou dingové pod ochranou jen v případě, že se nacházejí na území chráněných oblastí nebo parků. V západní části NJW je zakázán i chov dingů jako domácích mazlíčků, chovat je člověk může jen v případě, že má soudní povolení. V jiných částech země je možné dingy beztrestně chovat i v domácnostech.
Dle IUCN má pes dingo status zranitelný (VU).
tags: #pes #dingo #informacie