Stafordšírsky bulteriér je pomenší, podsaditý pes s večne rozesmátým výrazem, který zjemňuje jeho vzezření bojovníka. Je to výborný společník a při správné výchově téměř ideální rodinný pes. Stafordšír má vyrovnanou a k lidem velmi přátelskou povahu.
Po dobytí Velké Británie Římany se zde objevila nová zábava, a to zápas psů s býky. Zpočátku byli používáni velcí a těžcí psi typu mastif a buldok. Časem se ukázalo, že daleko lepší jsou menší kříženci těchto psů. Následnými dlouhodobými pokusy s přikřížením určitých typů psů se ukázalo, že nejlepší výkony podávají kříženci buldoků a teriérů. Je velmi pravděpodobné, že největší zásluhu na jeho vzniku mají především Bull and Terrier a starý typ buldoka, oba dnes již ve své dřívější podobě neexistující.
Záliba psů, nebo lidí? Síly, obratnosti, urputnosti a dravosti těchto psů si povšiml i vévoda Hamilton a začal křížit tento typ psů, aby je využil k lovu. První psy v typu stafordšírského bulteriéra, kříženci buldoka a teriéra, kteří byli používáni výhradně k lovu, nikoli k řízenému boji zvířete proti zvířeti na malém prostoru, vlastnil a choval podle dostupných zdrojů právě vévoda Hamilton.
Přátelil se s významnými lidmi a šířil kladnou představu o potomcích z křížení teriérů s buldoky. Částečně ovlivňoval a podporoval v chovu psů i Jiřího III., který vlastnil velkou smečku psů k různým účelům. Později tak svůj psinec obohatil i o psy určené k boji v arénách s jinými zvířaty, respektive psy, které Hamilton využíval k lovu. Obdobně tomu bylo i s princem velšským, později králem Jiřím IV.
Rozhodně, jak by se na první pohled snad mohlo zdát, nebyl předchůdce stafordšírského bulteriéra ve své historii jen psem bohatých lidí. Protože se jednalo prakticky o volně dostupné křížence, postupně si získali oblibu i mezi chudinou, která si nemohla dovolit drahé psy.
Čistě loveckým psem stafordšírský bulteriér nebyl nikdy. Ve stejné době, kdy vévoda Hamilton šlechtil křížence buldoka a teriéra coby pomocníka při lovu, ale i dlouho předtím a potom nejrůznější chovatelé hledali nejlepší typy psů, kteří by poskytli co nejlepší podívanou při boji zvířete proti zvířeti. Vedle býků, u kterých to zřejmě začalo, byly ojediněle provozovány i boje psů s medvědy, mnohem častěji pak s opicemi a oblíbené byly i boje s osly. Používaná byla jak domácí zvířata, tak exotická či divoká. Byla to po dlouhou dobu velmi rozšířená zábava zejména chudých lidí, kteří dávali různě malé sázky s vidinou vydělat si nějaké peníze.
V jednu dobu se tu a tam objevovaly závody v lovu krys, kde vyhrával pes, který v co nejkratším čase zabil 100 krys v aréně. I zde bylo možné zahlédnout předchůdce stafordšírských bulteriérů. Na tuto zábavu se však poměrně brzy začala specializovat jiná plemena. Stafordšírští bulteriéři si šli nakonec jinou cestou, a to boje pes proti psovi.
Psi typu bull. Pořád je potřeba si uvědomovat velké propojení čtyř, respektive pěti nám dnes známých plemen. Stafordšírský bulteriér, americký stafordšírský teriér, anglický miniaturní bulteriér, anglický bulteriér a vlastně i pitbulteriér mají společnou část dlouhé historie. Obecně se uvádí, že právě stafordšírský bulteriér je prapředkem všech ostatních jmenovaných plemen. Existuje i jiná teorie, že anglický bulteriér a stafordšírský bulteriér vznikali a vyvíjeli se paralelně vedle sebe ve stejnou dobu. Ať je to nakonec, jak chce, pravdou zůstává, že tato jmenovaná plemena mají společné prapředky a dávnou historii. Jen chovatelé v různých částech Anglie a v případě amerického stafordšírského teriéra a pitbulteriéra částí světa se zaměřili na trochu jiný typ psů.
Zatímco se důležití chovatelé bulteriérů zaměřili na bílé zbarvení a stále výraznější klabonos, chovatelé stafordšírských bulteriérů preferovali všechny ostatní barvy a představu o tvaru hlavy svých psů měli zcela odlišnou.
Stafordi ve Staffordshiru
Nejvíce nadšenců do chovu Bull and Terrierů během 19. století se nacházelo v hrabství Staffordshire v Anglii. Zde se nejlepším křížencům teriérů a buldoků a následně jejich křížencům věnovali především horníci a hutníci. Bohužel nejsou známá konkrétní jména chovatelů a majitelů, kteří se systematičtěji začali věnovat chovu jako první. Existovala velká řada dobrých kříženců teriérů a buldoků. Jednalo se o neřízené, často zcela náhodné křížení, jehož cílem bylo získat co nejobratnější a nejbojovnější jedince. Už tehdy vítězila vidina zisku, ale i dobré zábavy a nikdo neměl potřebu sdělovat veřejnosti, jak ke svému dobrému psu přišel. Dobří psi vydělávali svému majiteli hodně peněz, tak proč dávat šanci někomu dalšímu mít lepšího psa…
Po boku stafordšírských bulteriérů žili vipeti. Jak jeden, tak druhý si museli vydělat alespoň na své krmení. Protože žili v chudých rodinách, jejich majitelé neměli často na jídlo pro sebe, natož na krmení psa. Proto tito vesměs velmi chudí lidé netoužili po velkých psech. Čím méně snědli, ale přitom zůstali extrémně výkonní, tím lépe. Protože žili ve velmi skromných podmínkách, na velmi malém prostoru a velmi často s velkou rodinou, museli být nejen nenároční, ale také bezmezně snášenliví a bezproblémoví. Zavrčení na člověka se nikdy netolerovalo.
Protože v takových poměrech jsou domácí zvířata ceněná, divoká zvířata a o exotických nemluvě jsou nedosažitelná, majitelé těchto psů se zaměřili na boj psa proti psovi. Tyto boje měly samozřejmě svá jasně daná pravidla, psi byli ošetřováni bez anestetik a běžně na ně sahala spousta cizích lidí.
V tu dobu se psům používaným k boji běžně kupírovali uši a ocasy, i když ne úplně nakrátko. Ovšem už v roce 1835 přijal anglický parlament zákon o absolutním zákazu všech typů zvířecích zápasů. Tedy psích zápasů nevyjímaje. To však neznamená, že tím psí zápasy vymizely. Ano, omezily se na výrazně menší počet, ale sázkaři a majitelé psů se stáhli z veřejného prostranství. Psí zápasy se začaly provozovat tajně, a tudíž i za větší peníze - „rizikový příplatek“. Zápasy psů, mezi nimiž najdeme i stafordšírské bulteriéry, existují dodnes nejen v Americe a v Anglii, ale i v některých evropských státech a jiných místech světa.
Důkazy o jeho existenci
Kdyby se dalo říci, že plemeno je plemenem až tehdy, když je schváleno mezinárodní kynologickou organizací a je přijat standard, rozhodně nejde opomíjet drobné důkazy o existenci psů v jasném typu daného plemene.
Nejznámějším a zároveň nejstarším zachovalým dílem pocházejícím z roku 1812 a zobrazujícím Bull and Terriera, předchůdce stafordšírského bulteriéra, je olejomalba George Stubbse. Dlužno podotknout, že tuto malbu si ke svému plemeni přisvojují i chovatelé amerického stafordšírského teriéra či bulteriéra. Každopádně Stubbsovo vyobrazení jasně vystihuje hlavní rysy všech jmenovaných plemen v jejich začátcích. V tu dobu se rozhodně ještě Bull and Terrier nerozděloval na americké stafordšírské teriéry, stafordšírské bulteriéry či anglické bulteriéry.
Další olejomalba vystihující typického představitele stafordšírského bulteriéra, jen místy s delší srstí na některých partiích, pochází z roku 1930. Je až neuvěřitelné, jak podobný byl tento žíhaný pes dnešním představitelům stafordšírského bulteriéra.
Za nejzdařilejší ztvárnění stafordů je však považován obraz, který pochází ze štětce E. Lodera z roku 1883. Jsou na něm zachyceni čtyři opravdu typičtí stafordšírští teriéři a jeden zřejmě stájový pinč. Samozřejmě nelze určit, zda se jednalo o přímé předky stafordšírských bulteriérů, ale na rozdíl od bulteriérů byli výrazně buldokovití a stopy křížení teriérů jsou u vyobrazených psů minimální. Přitom v tu dobu bulteriéři jednoznačně nesli značné známky teriérovosti.
Snaha něco změnit
Moderní chov, jak se říká začátku chovu každého plemene, které získalo mezinárodní uznání, standard a legislativně řízený chov, začal u stafordšírského bulteriéra poměrně pozdě. Již dlouho byli známí dobří krycí psi, stejně tak uznávaní chovatelé a existovaly základní rysy, jakých se chov držel. Přesto tu stále byla nejednotnost i určitý zmatek. Psům a fenám, kteří vynikali ve své práci, dávali chovatelé stále stejná jména, zpravidla podle nejlepších psů té doby. Názvy chovatelských stanic neexistovaly, snad jen byla v povědomí některá jména nejznámějších chovatelů. Do toho se chovatelé nezdráhali tu a tam v chovu použít anglického bulteriéra, který již byl chován v poměrně čistokrevné formě. To se pak ale velmi těžko hledá zakladatel určité linie a celkově zakladatelé dobrého chovu.
Když nejznámější chovatel anglických bulteriérů J. Hinks začal své bílé bulteriéry vystavovat, jejich cena značně stoupala. Chudí horníci a hutníci si nemohli dovolit platit příliš velké částky za psy, a tak zůstali u svých barevných Bull and Terrierů ze Staffordu, kterých tak logicky významně a k prospěchu těchto psů přibylo.
Velmi důležitou postavou v chovu stafordšírských bulteriérů byl Joseph Dunn. Ten se snažil stafordšírského bulteriéra všemožně prosazovat a usiloval o jeho mezinárodní uznání po vzoru mnohých známých a již dávno uznaných plemen. Veřejnost však dlouho nevěřila, že by takový pes měl šanci uspět coby „obyčejný pes“. Psí zápasy byly i přes svou známost nelegální a v útlumu. S ohledem na jeho dosavadní využívání bylo velmi nejisté, jak bude veřejností přijat a zda vůbec o něj „běžný člověk“ bude mít zájem a najde pro takového psa uplatnění. Přesto se J. Dunn nevzdával a vytvořil podle psa Jima the Dandy a feny Fearless Joe první standard, který dal do veřejnosti přístupného oběhu v tištěné formě. J. Dunn je právem považován za zakladatele tohoto plemene.
Velké slovo v chovu stafbulíků měl Joe Mallen. Ten také vlastnil legendárního šampiona jménem Gentleman Jim žijícího ve válečném čase. Každý chtěl s tímto psem krýt anebo ho alespoň vidět. Byl nejen vynikajícím výstavním psem, ale i špičkovým bojovníkem, který neměl problém se utkat i s více psy v jeden den. Po tomto psovi se za 8 let jeho působení v chovu narodilo 255 štěňat. Jejich vliv byl následně natolik silný, že většina dnešních stafbulů má v sobě alespoň trošku Jimovy krve.
K nejlepším chovatelům v období uznání stafordšírského bulteriéra a založení klubu patřili především zmiňovaný J. Mallen, H. N. Beilby, Ch. Kinsey, J. W. Barnard a A. Garret. Velký význam pro chov stafordšírských bulteriérů měl Bruc Low, který po vzoru chovu anglických plnokrevníků určil a rozčlenil chovatelské linie podle vlivu otců a následně i matek. Tím se mělo dojít k jednotnosti v liniích a ke zvyšování výkonnosti, včetně zlepšování exteriéru. Ovšem především kvůli nedostatečně jasnému pojmenování konkrétních jedinců a zřejmě i neochotě jejich vlastníků se mu nedařilo dojít k uznání této metody a pochopení důležitých chovatelů.
Začátek moderního chovu
J. Dun a J. Mallen byli první, kdo se zasadili o první setkání chovatelů stafordšírských teriérů, a to v roce 1935. Setkání několika desítek chovatelů se uskutečnilo v Mallenově hospodě, kde se jednalo o budoucnosti jejich psů a postupu k oficiálnímu uznání plemene. Byl založen první stafordšírský klub s názvem „The Original Staffordshire bull terrier Club“. Jeho prvním předsedou byl zvolen Jack Barbard. Začala se používat zkratka jeho názvu SBT, ale u nás je dobře znám i pod zkráceným „stafbul“. Občas se vyskytuje také pod označením „staford“, ale tento název se používá i pro amerického stafordšírského teriéra, a je tudíž zavádějící.
Ve stejný rok se podařilo získat uznání FCI, ale Kennel Club měl podmínku, že klub ve svém názvu vynechá slovo „originál“. Pod svým již oficiálním označením „stafordšírský bulteriér“ byl poprvé vystaven v červnu 1935 na výstavě psů v Hatfieldu. A již tehdy se výstavy zúčastnilo 27 zástupců tohoto zajímavého plemene. Jeho popularita stoupala a během velmi krátké doby se dostal mezi deset nejoblíbenějších plemen Anglie. Že byl velmi populární, a to i během druhé světové války, kdy většina plemen bojovala o přežití, dokazuje fakt, že se na anglické klubové výstavě psů v roce 1945 sešlo na 400 stafordšírských bulteriérů. Jejich oblíbenost trvající do dnešních dnů, zejména pak v Anglii, má kořeny nikoli ve vzhledu, ale v povaze.
První standard měl velký úspěch a změnil se od té doby jen v několika málo bodech. Zpočátku byla jeho běžná velikost kolem 39-46 cm. Už v roce 1948 byla standardem snížena jeho výška na 35-41 cm. V době, kdy došlo ke změně kohoutkové výšky ve standardu, tedy v roce 1948, došlo také ke změně požadavků na ušní boltce. Stojaté uši již nebyly přípustné. Třebaže se mu ještě v 19. století kupírovali uši běžně, od počátku 20. století byl tento trend velmi rychle na ústupu.
V chovu se velmi dlouho hledělo zejména na správné utváření hlavy. Zbytek těla byl velmi dlouho opomíjen, třebaže se požadovala od počátku značná mohutnost a určitá rozložitost. Když nebylo možné, aby hlavní „zábavou psů“ byly psí zápasy, bylo zapotřebí najít jiné uplatnění pro toto plemeno. Chovatelé si rozhodně nepřáli, aby se stal jen domácím mazlíčkem. Jednou z nejlepších variant se jevil lov na škodnou a černou zvěř včetně lišek a jezevců. Přestože i dnes je tu a tam vidět v lovecké praxi a je v ní dobrý, nikdy se lov nestal hlavní náplní těchto psů. Stafordšírský bulteriér se ukázal jako prvotřídní rodinný pes pro aktivní rodinu, kterého je možné zaměstnat velmi všestranně, podle možností jeho majitele.
Stafordširský bulteriér - Atlas plemen - Tlapka TV
Na chovu a rozvoji stafordšírského bulteriéra pracovali chovatelé Velké Británie. Několik jedinců však bylo vyvezeno do Ameriky, kde dali základ americkému stafordšírskému teriérovi a americkému pitbulteriérovi. Americký stafordšírský teriér (AST) byl mezinárodně uznán v roce 1972.
Ke stafordšírskému bulteriérovi se váže i jedna pověst. Když byl v roce 1882 povolán regiment ze Staffordshiru do Afriky, velitel pluku lord Wolseley si s sebou vzal svého psa, stafordšírského bulteriéra jménem Boxer. Když však v rozpálené Káhiře vystupoval z vlaku, Boxer nadšeně vyběhl a zachytil ho na protější koleji projíždějící vlak. Boxer zůstal ležet v bezvědomí. Nikdo už nedoufal, že by se z toho pes mohl dostat, a protože čas neúprosně běžel, pluk i s velitelem museli pokračovat dál v cestě, aniž by stihli psa pohřbít nebo mu pomoci. Po několika dnech a více než 300 km putování ve velmi vysokých teplotách Boxer doběhl a našel svůj pluk. Okamžitě se stal hrdinou a jejich maskotem. V polovině 20. století byla tato tradice obnovena a od té doby se u stafordšírského pluku vystřídalo minimálně pět dalších stafbulíků.
Na území České republiky se první stafordšírský bulteriér dostal v roce 1989. Byla to fena Devilmoors Glouster. Ta však do chovu nijak nezasáhla. Zakladatelkou českého chovu se tak stala až Alice vom Crownhill. Přestože se u nás stafordšírský bulteriér vyskytuje už pěknou řádku let, dlouho nebyl příliš znám a veřejnost ho často zaměňovala za amerického stafordšírského teriéra.
Kde kúpiť
Ak hľadáte šteniatko stafordšírskeho bulteriéra, je dôležité obrátiť sa na renomovaných chovateľov, ktorí dbajú na zdravie a povahu svojich psov. V inzerátoch sa často objavujú ponuky na predaj šteniatok, no je potrebné byť obozretný a overiť si pôvod a podmienky, v akých šteniatka vyrastajú.
Niektoré inzeráty naznačujú dostupnosť šteniatok s PP (preukazom pôvodu), čo je zárukou, že pes spĺňa štandardy plemena. Vždy je dobré si vyžiadať informácie o rodičoch, ich zdravotnom stave a výstavných úspechoch. Pri kúpe šteniatka bez PP je riziko zdravotných problémov a odchýlok od štandardu vyššie.
Pri výbere šteniatka je dôležité venovať pozornosť jeho spraniu a vzhľadu. Zdravé šteniatko je aktívne, hravé a má čisté oči a uši. Pri správnom výbere a výchove sa zo stafordšírskeho bulteriéra stane skvelý spoločník.
tags: #anglicky #stafordsirsky #bulterier #kupit